Žijeme v době, kdy je víc cool něco hanit, než chválit. Několikrát jsem zmiňoval, jaký je parking u pražského letiště a klidně to zopakuju znova. Mám k tomu totiž konkrétní důvod. Nechal jsem na zadní sedačce foťák. Klasická chyba způsobená spěchem a nervozitou. Na parkingu si toho všimli, a protože už jsem stálý klient a mají mé telefonní číslo, vše se ještě stihlo zachránit. Foťák mi přivezli na letiště. Ještě, že to tak dopadlo. Naštvalo by mě totiž obojí. I kdyby se foťák ztratil a i kdybych neměl čím fotit. Takže zas a znova chválím jak fajn parking, tak všímavost personálu. Ke krádeži by nejspíš nedošlo, neboť parkoviště má vlastní kamerový systém a je hlídané. Nicméně asi každý chápe, že tímhle si u mě strašně šplhli. Mohli si říct: „Kašlem na to, není to naše starost, třeba ho tam nechal schválně.“ Takže jsem při návratu přinesl láhev kvalitního vína jako poděkování. Jen doufám, že tam není parta abstinentů.
Jak se vyhnout komplikacím
O komplikovanosti dopravy na pražské letiště, jsem psal mnohokrát. Nemyslím si, že by se situace v brzké době změnila. Když posledně posunuli metro blíž k letišti, tak zapomněli ke schodům dodat i eskalátory. Jenže na letiště se jezdí s kufry a batohy. Tak trapnou chybu, v podstatě bez milionových nákladů neodstranitelnou, jsem na vlastní oči ještě neviděl. I to je důvod, proč v Praze cestu na letiště hromadnou dopravou neriskuji. V době koronavirové mělo „vlastní“ parkování a doprava ještě další zdravotní bonusy.
Kolega Marek, nejlepší obchodník, kterého znám, postavil svůj byznys na prodeji věcí, které lidi moc nepotřebují. To, že je nejlepší netvrdím jen já, několikrát byl ve firmě vyhlášen nejlepším prodejcem roku. Proč lidé ve velkém kupují něco, co nepotřebují? Protože je Marek přesvědčí, že bez daného produktu „nemůžou žít“ a ty desítky tisíc, které utratí, vlastně investují do svého pohodlí. Schválně nepíšu, co prodává. Se zmiňovaným parkováním u letiště je to naprosto stejné.
Není to nutnost, na letiště bych dostal tak jako tak. Sice komplikovaněji, levněji, ale dostal. Jenže investuji do svého pohodlí. A také do svého času. Čas totiž považuji za komoditu, kterou mi nikdo nevrátí. Každá promrhaná minuta mě žene blíž ke konci. Nechci mrhat nenávratnou komoditou. Říká, že čas si nelze koupit, ale není to pravda. Kdybyste si měli vybrat, zdali strávíte čas v autobuse či metru s rukou na rukojeti batohu, nebo v letištní restauraci s novinami a sklenkou vína, co byste si vybrali? Ten markantní rozdíl je v ušetřeném čase.
Neplýtvejte časem
Kdysi jsem četl výbornou povídku o chlapíkovi, který si spočítal, kolik mu zbývá dnů do konce života. Vycházel z průměrné délky života muže v jeho místě bydliště. Finální výsledek činil osm tisíc dnů. Od té doby přestal plýtvat časem. Zaujalo mě to jako nápad, takže jsem si to spočítal taky. A víte co? Okamžitě jsem přestal plýtvat taky. Život totiž ve skutečnosti není tak dlouhý, jak se nám v mládí zdálo. A každý den je kratší. I kdyby vám někdo 10 let přidal, tak vám je nepřidá v mládí, ale k stáru. Jenže já si vůbec nejsem jistý, zdali bych chtěl být starý a nemocný o být tady 10 let déle. Kdyby mi někdo přidal dalších 10 let v době, kdy mi bylo třicet, rozjížděl jsem kariéru a cestování, to bych bral. Umím si představit, jak bych si to užíval. Stejně jako tenkrát, jenže o poznání déle.
Říká se, že nic kromě daní a smrti není jisté. U těch daní to možná neplatí, protože všichni slyšeli o daňových rájích. Jenže s vyměřeným časem to fakt máme jisté, takže co se mé osoby týče, raději si drobně připlatím za fajn parking a pak si dám drink. Můžu, protože v té době už nebudu řídit. A ta chvíle navíc v baru se mi započítá k dobru.
Máte už také nějaké zkušenosti s parkováním u pražského letiště? Pochlubte se nám s nimi do komentářů.
